Proč je pro děti blbnutí důležité a co rozvíjí divoká hra

Dítě běží přes celý pokoj, skočí rodiči do náruče, nechá se svalit do polštářů a okamžitě se vrací pro další kolo. Je hlasité, rozesmáté a plné energie.

Z pohledu dospělého to může vypadat jako obyčejné blbnutí. Možná dokonce jako zbytečný chaos, který bude potřeba za chvíli zase uklidit a zklidnit.

Pro dítě se ale během několika minut odehrává mnohem víc.

Musí vnímat, kde se nachází jeho tělo. Přizpůsobovat sílu. Odhadovat vzdálenost. Sledovat výraz druhého člověka. Poznat, kdy může pokračovat a kdy už je potřeba zastavit. A zároveň zvládnout velké vzrušení, aniž by se hra změnila ve skutečný konflikt.

Blbnutí proto není pouze způsob, jak dítě zabavit nebo unavit. Kvalitní divoká hra je složitá tělesná, emoční a sociální zkušenost.

Americká pediatrická akademie řadí fyzickou hru mezi důležité součásti dětského vývoje. Hra obecně podporuje plánování, organizaci, sociální dovednosti, regulaci emocí, motorický vývoj i zvládání stresu. 

Blbnutí má v odborné literatuře své jméno

Pro honění, zápasení, válení, přetlačování nebo polštářové bitvy se používá označení rough-and-tumble play, tedy přibližně divoká, tělesná nebo zápasivá hra.

Zvenčí může připomínat boj. Rozdíl však není ani tak v konkrétním pohybu, jako v tom, co mezi účastníky probíhá.

Při hře se děti smějí, dobrovolně se vracejí, střídají role, upravují sílu a reagují na signály druhého. Ve skutečném konfliktu vzájemnost mizí. Jeden pokračuje, přestože druhý nechce, role se nestřídají a cílem už není společná zábava, ale převaha nebo ublížení.

Aha moment

Divokou hru neurčuje to, jak hlučně vypadá. Určuje ji vzájemnost.

Tiché lechtání může být překračováním hranic, pokud dítě nechce pokračovat. Hlasitý polštářový souboj naopak může být bezpečnou hrou, pokud se všichni baví, respektují pravidla a dokážou zastavit.

Regulace neznamená být stále v klidu

Když se mluví o regulaci dětského nervového systému, často si představíme tiché dítě, které sedí, pomalu dýchá a nic po nás nechce.

To je ale příliš úzký pohled.

Dobrá seberegulace neznamená, že dítě zůstává stále klidné. Znamená, že se postupně učí přizpůsobit svou aktivaci situaci – rozběhnout se, zastavit, počkat, znovu pokračovat a po intenzivním zážitku se vrátit do klidnějšího stavu.

Právě při divoké hře může dítě zažívat silné vzrušení v prostředí, které je známé a bezpečné. Dospělý přitom pomáhá držet rámec hry, zpomalit ji nebo ji včas ukončit.

Dítě se tedy neučí regulovat pouze v tichu. Učí se regulovat také uvnitř pohybu, smíchu, napětí a změny.

Schopnosti plánovat, brzdit impulzivní reakci, přepínat pozornost a přizpůsobovat chování situaci patří mezi výkonné funkce a seberegulační dovednosti, které se během dětství postupně rozvíjejí prostřednictvím zkušeností. 

Neznamená to, že se každé dítě po pěti minutách dovádění automaticky uklidní. Některé děti intenzivní pohyb dobře zorganizuje, jiné ještě více aktivuje. Podstatné je sledovat konkrétní dítě, ne univerzální návod.

Co dítě při divoké hře skutečně trénuje

1. Vnímání vlastního těla

Při válení, lezení, tlačení nebo skákání dostává dítě velké množství informací ze svalů, kloubů, kůže a rovnovážného systému.

Musí průběžně vyhodnocovat:

• Jak daleko je zem?
• Jak silně se mohu odrazit?
• Kam dopadnu?
• Udržím rovnováhu?
• Kolik místa zabírá moje tělo?
• Jak rychle se pohybuji?

Takové zkušenosti podporují koordinaci, rovnováhu, orientaci v prostoru a celkové tělesné uvědomění.

Americká pediatrická akademie uvádí, že fyzická hra pomáhá rozvíjet motorické dovednosti a že pohybové výzvy v přiměřeně bezpečném prostředí podporují také sebejistotu dítěte.

Dítě se vlastní tělo nenaučí ovládat pouze tím, že mu budeme vysvětlovat, aby bylo opatrné. Potřebuje si bezpečně vyzkoušet, co jeho tělo dokáže a kde jsou jeho limity.

2. Dávkování síly

Dítě se nerodí s přesným odhadem toho, jak silně může někoho obejmout, zatlačit nebo zasáhnout polštářem.

Tento odhad vzniká zkušeností a zpětnou vazbou.

Při dobře vedené fyzické hře dítě okamžitě vidí, co jeho pohyb způsobil. Dospělý se zasměje, ucukne, zastaví hru nebo řekne: „Tohle už bylo moc silné.“

Dítě tak neslyší pouze obecné:

,,Dávej pozor."

Dostává konkrétní informaci:

,,Tohle byla vhodná síla. Tohle už bolelo. Teď potřebujeme ubrat."

To je jeden z největších rozdílů mezi zákazem pohybu a učením bezpečného pohybu.

3. Brzdění impulzu

Divoká hra je plná momentů, kdy dítě chce okamžitě pokračovat.

Zároveň ale musí čekat, až se druhý zvedne. Zastavit na domluvený signál. Změnit směr. Ubrat sílu. Přijmout, že kolo skončilo.

To vše vyžaduje brzdit první impulz a reagovat na novou informaci.

Právě tato schopnost patří mezi základy seberegulace. Dítě si ji neosvojuje jednorázovým vysvětlením, ale opakovanou zkušeností, při které dospělý nastavuje srozumitelné a předvídatelné hranice. Výkonné funkce pomáhají dětem řídit pozornost, rozhodování a chování podle aktuální situace. 

4. Čtení výrazů a hranic druhých

Při divoké hře se pravidla často mění během několika vteřin.

Úsměv zmizí. Tělo ztuhne. Dítě se odvrátí. Smích začne působit nejistě. Jeden z účastníků se přestane vracet.

Dítě se učí tyto signály sledovat a upravovat podle nich své chování.

Nejde tedy pouze o fyzický výkon. Jde také o velmi intenzivní sociální komunikaci.

Americká pediatrická akademie uvádí, že pohybové hry mohou podporovat emoční a sociální dovednosti, protože děti musí přizpůsobovat své jednání druhým a dávat pozor, aby jim neublížily.

To samozřejmě neznamená, že děti budou hranice automaticky respektovat jen proto, že spolu zápasí. Potřebují dospělého, který jim pomůže signály pojmenovat:

,,Podívej, teď se odtahuje. Zastavíme a zeptáme se."

,,Směje se, ale zároveň říká stop. Stop platí vždycky."

,,Teď chce další kolo. Můžeš pokračovat trochu pomaleji."

5. Odvahu a přiměřené riskování

Dítě potřebuje zažívat situace, které jsou trochu náročné, ale stále zvládnutelné.

Skočit z posledního schodu. Přelézt hromadu polštářů. Proběhnout kolem rodiče, který se ho snaží chytit. Ztratit na chvíli rovnováhu a znovu ji najít.

Takové situace přinášejí malé množství nejistoty. Dítě přitom zjišťuje:

,,Měl jsem obavu, ale zvládl jsem to."

,,Ztratil jsem rovnováhu, ale dokázal jsem zareagovat."

,,Nepovedlo se mi to napoprvé, ale mohu to zkusit znovu."

Cílem není odstranit z dětského života každé riziko. Smyslem je vytvořit prostředí, ve kterém dítě může postupně poznávat rozdíl mezi výzvou a nebezpečím.

Proč některé děti blbnutí vyhledávají stále dokola

Některé děti vyhledávají silný pohyb, tlak, skákání, narážení do polštářů nebo pevný tělesný kontakt častěji než jiné.

Nemusí to znamenat, že jsou nevychované nebo že schválně narušují klid.

Je možné, že jim intenzivní pohybové a tělesné podněty pomáhají lépe vnímat vlastní tělo. Mohou díky nim získat jasnější informaci o tom, kde se nacházejí, kolik síly používají a jak je jejich tělo právě aktivované.

Současně ale není vhodné z každého skákání na gauči dělat diagnózu nebo dítě automaticky označovat za „senzoricky vyhledávající“. Někdy dítě zkrátka skáče proto, že je pohyb příjemný, zábavný a odpovídá jeho věku.

Rozhodující je celkový obraz:

• Dokáže dítě přestat?
• Vnímá bezpečnost?
• Respektuje hranice druhých?
• Potřebuje stále intenzivnější podněty?
• Narušuje potřeba pohybu výrazně běžné fungování?

Jedno chování samo o sobě nevypovídá o celém vývoji dítěte.

Divoká hra není jen pro tatínky ani jen pro kluky

Tátové bývají s fyzickou, hravou a méně předvídatelnou formou hry spojováni častěji. To ale neznamená, že tento typ hry patří pouze mužům.

Rozvojový přínos nevzniká z pohlaví dospělého. Vzniká z toho, jak hra probíhá.

Dítě může dovádět s tátou, mámou, prarodičem, sourozencem nebo jiným bezpečným dospělým. Stejně tak není divoká hra určena pouze chlapcům. Některé dívky ji milují, někteří chlapci ji téměř nevyhledávají.

Důležité je nabídnout příležitost, ale respektovat temperament, citlivost a preference konkrétního dítěte. AAP zdůrazňuje význam hry s rodiči i vrstevníky a doporučuje dětem nabízet různé druhy pohybových zkušeností. 

Divoká hra není povinné vývojové cvičení. Dítě, které nemá rádo zápasení nebo rychlé pohyby, nemusíme nutit. Podobné zkušenosti může získávat prostřednictvím lezení, houpání, běhu, tance, překážkových drah nebo společného pohybu s jasnější strukturou.

Jak poznat, že je to stále hra

Bezpečná divoká hra obvykle splňuje několik základních znaků:

Účast je dobrovolná.

Dítě se do hry vrací, aktivně ji vyhledává a má možnost kdykoliv odejít.

Hráči reagují jeden na druhého.

Síla, rychlost a pravidla se přizpůsobují tomu, jak reaguje druhý člověk.

Role se mohou měnit.

Jednou někdo honí, podruhé utíká. Jednou dítě „vyhraje“, podruhé se nechá chytit.

Silnější účastník se přizpůsobuje.

Dospělý nepoužívá plnou sílu. Nejde mu o skutečnou výhru, ale o společný zážitek.

Signál stop funguje okamžitě.

Stop neznamená „ještě jednou“. Neznamená ani „přestanu, až uznám, že to myslíš vážně“.

Znamená konec pohybu.

Po zastavení zůstává vztah bezpečný.

Dítě se nemusí bát, že dospělého svým odmítnutím naštve nebo zklame.

Kdy už divoká hra přestává být hrou

Hru zastavte, když:

• jeden účastník opakovaně utíká a nechce se vrátit,
• dítě ztuhne, odvrací hlavu nebo si chrání tělo,
• někdo pokračuje i po slově „stop“,
• role jsou dlouhodobě jednostranné,
• objevuje se úmyslné ubližování,
• dítě už nedokáže přizpůsobit sílu,
• prostředí přestává být bezpečné,
• dospělý nebo dítě začínají být skutečně rozzlobení.

Pláč nebo drobný náraz automaticky neznamenají, že byla celá hra špatně. Znamenají ale, že je potřeba zastavit, zkontrolovat situaci a obnovit bezpečí.

Není nutné dítěti říkat:

,,Vidíš, proto jsem říkala, že nemáte blbnout."

Mnohem užitečnější je:

,,Tohle už bylo moc. Teď zastavíme a podíváme se, co potřebujete změnit, aby byla hra zase bezpečná."

Jak blbnout s dětmi bezpečně doma

Připravte prostor

Odstraňte ostré předměty, tvrdé hrany, skleněné stolky a věci, o které lze zakopnout. Vhodná je měkká podložka, koberec, matrace nebo prostor s polštáři.

Domluvte jednoduché pravidlo

Malé dítě si během intenzivní hry nezapamatuje dlouhý seznam.

Začněte jedním pravidlem:

Když někdo řekne stop, všichni zastaví.

Postupně můžete přidat například ochranu hlavy a krku nebo pravidlo, že se nehází tvrdými předměty.

Začněte pomaleji

Dospělý by měl intenzitu zvyšovat postupně. Dítě tak má čas ukázat, zda je mu pohyb příjemný.

Nespoléhejte pouze na smích

Zejména při lechtání se dítě může smát a současně chtít, aby situace skončila. Slovo „stop“, odtahování, ztuhnutí nebo zakrývání těla mají přednost před tím, že se dítě směje.

Přizpůsobte hru věku

Batole může lézt přes rodiče nebo se nechat jemně překulit do polštářů. Starší dítě zvládne složitější pravidla, honění, přetlačování nebo překážkové dráhy.

Skončete dřív, než se hra rozpadne

Nejlepší okamžik k ukončení není až ve chvíli, kdy někdo pláče.

Když vidíte, že dítě přestává reagovat na pravidla, pohyby jsou stále prudší a smích se mění v podráždění, je čas zpomalit.

Dítě po blbnutí nemusí okamžitě usnout

Častá představa říká, že dítě stačí pořádně „vyběhat“ a následně se automaticky uklidní.

Tak jednoduše dětská regulace nefunguje.

Intenzivní pohyb může některým dětem pomoci uvolnit napětí. Jiné děti po něm potřebují delší čas, aby jejich aktivace znovu klesla. Záleží na věku, temperamentu, únavě, prostředí i intenzitě hry.

Proto může pomoci vytvořit po divoké hře krátký přechod:

• Poslední kolo předem oznámit.
• Pohyb postupně zpomalit.
• Napít se.
• Uklidit několik polštářů nebo pomůcek.
• Přejít ke známé klidnější činnosti.

Poslední kolo předem oznámit. Pohyb postupně zpomalit. Napít se. Uklidit několik polštářů nebo pomůcek. Přejít ke známé klidnější činnosti.

Některým dětem vyhovuje po intenzivním pohybu pevné objetí, zachumlání do deky nebo klidná hmatová aktivita. Jiným je dotyk po divoké hře nepříjemný a potřebují spíše prostor.

Znovu platí: dobrá regulace nevypadá u všech dětí stejně.

Blbnutí není opakem klidu

Dětský nervový systém nepotřebuje pouze ticho, pomalost a klidné aktivity. Potřebuje také běhat, tlačit, skákat, smát se, ztrácet rovnováhu, znovu ji nacházet a zkoušet vlastní sílu v bezpečném vztahu. Divoká hra proto není něco, co bychom měli dětem pouze tolerovat, dokud se konečně neunaví. Může být prostorem, ve kterém dítě poznává své tělo, učí se vnímat druhé a získává zkušenost, že velké vzrušení lze zvládnout.

Nejdůležitější není, zda si dítě při hře umaže tričko, hlasitě se směje nebo převrátí všechny polštáře. Nejdůležitější je, že se může pohybovat svobodně – a současně zažívá hranice, které chrání jeho i ostatní.